02 - Zprávy z dědiny

Se stálou přítomností sester v Mahangu jezdíme do města (Mbeyi) jen na skok, zařídit nutné věci a většinu času trávíme na vesnici. "Holky" jsou veselé a laskavé a nemáme s nimi problém. Máme větší výběr z jídel než jsme měli v předchozích pobytech, ale samozřejmě ne, jako v Čechách. Sestrám přispíváme ze svého na jídlo, aby nás nemuseli živit a je to také takové naše malé díky za jejich laskavost a pohostinnost. Občas pomůžeme i s nádobím a to i přes jejich odpor. Terča jim vysvětlila, že v Evropě dělají tyto práce i muži a tak nám nezbylo než se s Karlem zapojit :-))))

Foto: Karel při návštěvě jedné chudé rodiny; čas oběda

V zadní části budovy se dokončuje poslední pokoj a pak zbývají už jen záchody a koupelny. Čekáme na instalatéra, který teď pracuje na jiné misiji. Koupel a toaleta jsou proto zatím suché mimo budovu. Na místní poměry luxus, na evropské už méně. Ale zažili jsme horší a jsme vděční za tyto vymoženosti. Protože solar na školce není teď využívaný, necháme ho přenést na misijní dům, abychom měli elektřinu. Rozvody jsme zadali udělat do každého pokoje, ale zatím se naistalují jen světla, která byla ve školce (6 kusů). To nám bude stačit a v budoucnu se může přikoupit ještě jeden panel a větší baterie, aby mohlo běžet více světel.

Foto: město Mbeya okamžik před deštěm

Konečně začalo pořádně pršet, skoro každý den. Lidi jsou šťastní a pole se hemží lidma, kteří obdělávají svůj kus půdy. Deště letos přišli hodně pozdě,ale snad se vše dožene. Minule jsme zaznamenali velký počet netopýrů, víc než padesát jich bydlelo na půdě. Když jsme se teď vrátili, už byl problém vyřešený, dost drasticky. Díra, kterou se na půdu dostávali, se zazdila a černí savci byli zlikvidováni. Nepůjdeme zde do detailů, ale prý jich byly 3 plné kbelíky.

Foto: nástup do tříd v zákl. škole v Simike; každý se chtěl fotit a my nestačili ustupovat

Byli jsme navštívit základku v Simike a domluvit opravu třídy. To, co vybrali partnerské školy na Moravě, bude stačit na omítnutí jedné třídy. Dostalo se nám srdečného přivítání od rodičů, učitelů i dětí a povinně jsme se museli zůčastnit hostiny na naši počest - rýže a fazole (jak jinak). Se zedníkem jsme udělali odhad, kolik bude třeba materiálu a v jakém množství. To zajistíme my, on udělá práci. Uvidíme, kolik nám zbyde peněz, možná by naše sdružení ještě mohlo zaplatit zbytek prací, tj. vymalování třídy.

Foto: třída v Simike, která se bude opravovat; místní mistr zedník

Sestra Dorothea (ta nejstarší) ví, jak se vyrábí mýdlo a protože jedna ze skupin (skupina Klinika) projevila zájem, chceme nakoupit vše potřebné pro výrobu mýdla a začít tento program co nejdřív. Zítra se vracíme do dědiny a další zprávy proto přineseme až příští víkend…

01 - S.N.V.N.J.U.J.T.

Tak zase v Tanzánii, zhruba po 9 měsících. Zkratka v názvu znamená Sláva Nazdar Výletu Nezmokli Jsme Už Jsme Tu. A to doslova, ale o tom později. Po velmi dlouhé cestě letadle a necelých dvou dnech v Dar es Salaamu strávených odpočinkem a aklimatizací, jsme se vydali na 12-ti hodinovou cestu do Mbeyi. Kdo my? Já, Ondra, Terča (otrlí a zkušení dobrovolníci našeho sdružení) a nováček Karel Kratochvíl z Rakovníka.

Tento pobyt bude kratší než předchozí, "pouhých" pět týdnů. O to víc práce musíme stihnout. Přesto jsme naplánovali další fotbalový zápas mezi vesnicemi Simike a Mahango, který se loni setkal s velkým ohlasem. Karel coby fotbalový nadšenec se rozhodl celý zápas odpískat. Uvidíme jak se s rolí rozhodčího popere.

Foto: letošní dobrovolníci - Karel, Terča a Ondra; natírání zadní části misijního domu

Do Mahanga jsme jeli hned po příjezdu do Mbeyi. Přivítalo nás sucho všude kolem, žádná rýžová pole se sytě zelenou plodinou, poskrovnu trávy a horko. Sestry už bydlí v misijním domě, který sice není úplně dokončený, ale na místní podmínky je to luxus. Kromě dvou postelemi vybavených a vymalovaných pokojů, jsou dokončeny taktéž pokoje pro sestry, místnost ve které se modlí, jídelna, kuchyně a řekněme vstupní hala, kde jsou křesla a stůl. Celá budova má taky strop, takže nám v noci neběhají na trámech nad hlavama krysy, zato se díky tomu podařilo v podkroví usídlit několika desítkám netopírů. Pár desítek už se jich podařilo zničit. V celém domě sestry udržují pořádek a čistotu, panuje dobrá nálada a je o nás nad míru dobře postaráno. Příště pošleme nějaké fotky zevnitř.

Sestry jsou v domě 3, nejstarší Dorothea, která už je v důchodě a bude mít na starost práci s ženami a ostatními skupinami. Druhá se jmenuje Leontina, kterou odhadujeme na něco přes dvacet let. Leontina bude učit ve školce, společně s učitelem. Nejmladší sestra Honesta se pořád usměvavá a nedávno dokončila školu pro zdravotní sestry a taky se zaučovala v nemocnici v Hasambě, dalším působišti sester. Honesta bude pracovat na klinice, která vyrostla mezitím vedle misijního domu. Stavba kliniky byla financována ze dvou zdrojů - Tanzanijská vláda a Innes - dobrovolnice z USA. Místní obyvatelé tak můžou využívat bližší možnost ošetření, než na klinice, na kterou docházeli doposud do 4km vzdáleného Simike.

Foto: zedník dokončuje omítku bocní části domu; Karel se rád zapojil do práce kolem

V rychlosti jsme taky stihli navštívit základní školu v Simike, pro kterou partnerské školy na Moravě vybraly peníze a společně se školáky jsme se rozhodli pro opravu jedné ze tříd. Ředitel školy nebyl bohužel přítomný a jelikož je to jediný člověk, který umí docela dobře anglicky, musíme přijít jindy. ¨

Protože jsme neohlásili náš příjezd do Mahanga, místní pro nás připravili uvítací ceremoniál o pár dní později. Tradičně bylo spousta proslovů, zpěvů, tanců a děkování. Novým účinkujícím byla skupina pěti žen nakažených HIV. I této skupině mimo jiných by měla směřovat pomoc sester. Tyto ženy doposud dělaly osvětu o HIV a AIDS, navštěvují rodiny nakažených a radí co dělat, aby nadále mohli vést normální život. Taktéž těm nenakaženým "káží", že lidé nemocní s HIV jsou stále prospěšní a nikdo by je neměl vyřazovat ze společnosti. Rádi by postavili slepičí farmu a začnou tak, že každý nakažený človek v naší vesnici přispěje jednou slepicí. Taky by se chtěli naučit šít, aby si mohli sami udělat a spravit šaty, oblečení apod.

Foto: sestřičky při slavnostním uvítání. Zprava Dorothea, Honesta a Leontina; školáci tančí a zpívají na počest našeho příjezdu

Další dvě skupiny jsou skupiny Klinika a Vya. Probírali jsme představy a plány jednotlivých skupin na rozvoj, rozjetí společných projektů atd. Byla tam s náma ve třídě i sestra Dorothea, která přispívala svými radami. Má zkušenosti s výrobou mýdla, a to chtějí některé skupiny právě zkusit. Detailnější jednání bychom měli mít příští týden, ale my zřejmě vybereme jen ty nejlepší projekty (pokud vůbec), protože máme i další závazky - dokončit misijní dům, oprava třídy v Simike, sponzorování ....

První den příjezdu do vesnice za náma přišli zástupci skupiny Klinika s reportem o studentech - sirotcích, které sponzorujeme. 5 z nich, všichni kluci, studují díky naší známé Deboře z Kanady na soukromé střední škole v Kyele. Jedna ze studentek - Bakia, se vdala a tím pádem ukončila studia a druhá dívka - Tarasa, je těhotná, viník zmizel jak pára na hrncem a budoucí svobodnou matku teď čeká tvrdý život. Mrzí nás to a je nám jí líto, že si tak ztížila osud. Klučina Sharifu prý studuje, ale nehlásí se a dosud se neukázal, tak to berem, že nemá zájem. Z původní sestavy tak zůstal z Mahango jen Charles Kiloya. Ten už je ve 4. ročníku a chce ho dokončit a jít dál. Mluví o plánech být učitelem nebo doktorem. O studentech z vedlejší vesnice Azimio nemáme zprávy, plánujeme jejich návštěvu příští týden.