Ve čtvrtek jsme byli pozváni na zasedání skupiny (anebo sdružení) Tupendane. „Tupendane“ znamená „milovat jeden druhého“ a skupinu tvoří lidé nakažení HIV. Nejdříve tam patřily jen ženy, ale postupně se skupina rozrostla i o muže. Členové pocházejí z různých vesnic v okolí, blízkých i vzdálenějších. Na jednání do naší školky jich přijelo kolem dvaceti.
Cílem bylo zvolit si vedení a pokladníka. Za zmínku určitě stojí, že podmínka pro zvolení pokladníka byla, že musí umět číst a psát, takže zjistili, že se nekvalifikuje každý. Ale celkem vzato, sdružení netvoří jen nevzdělaní a chudí rolníci, ale patří tam i drobní podnikatelé či řemeslníci, mladé i starší matky, babičky, dědové. V průměru tam bylo více lidí přes 30 let a nejvíce jich pocházelo z vedlejší vesnice Azimio. Sdružení Tupendane má více plánů na svůj rozvoj a zlepšení života. Jsou to celkem chytré nápady a členové aktivně přicházejí s návrhy. Je z nich cítit soudržnost. I když jsou každý jiný, jedna věc je spojuje – jejich nemoc s puncem smrti. V takovéto skupině zřejmě bude míň osobních bojů o moc a neshodů. Bylo to poznat i v okamžiku, když se někdo zeptal: „Co když nebudu schopen pomoct při nošení cihel? Jsem často slabá a unavená.“ Ostatní svorně prohlásili, že jsou Tupendane, že se mají rádi navzájem, že pracují společně a když někdo nemůže kvůli nemoci, ostatní ho zastanou.
Tupendane chtěli začít více projektů, my jsme doporučili, ať si zvolí jen jeden, na ten se soustředí a když to půjde, můžou začít nový. Rozhodli se začít s drůbežárnou. Nic velkého, žádné JZD. Každý člen věnuje jednu slepici. Projektu se zúčastní 60 členů, tzn. 50 slepic a 10 kohoutů. Drůbež bude v budově, kterou si sami postaví z vypálených cihel. Vajíčka budou jíst sami a prodávat. Pro lidi nemocné HIV je důležitá zdravá a vyvážená životospráva. Strava na vesnicích je tu velice chudá a jednotvárná, což přispívá ke zhoršování nemoci.
Co nás překvapilo/nepřekvapilo, je že si ani neudělali rozpočet a výpočty, jaká je návratnost projektu. Proto jsme společně s nimi počítali, zjistili, kolik vajíček snese jedna slepice za měsíc, vynásobili to počtem slepic, vydělili počtem členů, odečetly náklady na krmivo a léky a zjistili, že si každý za měsíc vydělá asi 2000 TSh, což je asi 35 kč. Pro nás je dost málo, ale oni byli šťastní. Pravda, vycházeli jsme z nejnižšího odhadu, ale stejně.
Foto: snímky z každoúterního trhu v Mahangu. Ženy prodávají dobroutky, přijedou obchodníci z města a náves se zaplní
Sdružení poprosilo o pomoc i nás. Pomoc se stavbou drůbežárny. Společně jsme vyčíslili náklady a dohodly se, že jim přispějeme 500.000 TSh, z toho koupíme vlnitý plech na střechu (něco přes 400.000) a zbytek se použije na stavební dřevo na střechu. Na okna a dveře už peníze nezbydou, tak jsme jim doporučili, ať udělají jen malé okna bez rámů, kterými se dovnitř nikdo nedostane. Dveře už budou muset nějak zafinancovat sami.
Jednání se protahovalo, probíraly se stanovy ve svahilištině a tak jsme skupinu opustili. Na rozloučení nám zazpíval sbor dvě písničky. Musíme něco od nich nahrát, mají opravdu krásné hlasy a jsou dost dobří. Když zpívali o sirotcích, ať je lidi neodhání a o tom, že každý jednou umře, většině zvlhly oči, další rovnou spustili do breku a to včetně starších pánů. Těžké se vžít do jejich pozice a pocitů.
Foto: děti ve školce
Pátek, sportu svátek. Čekal nás zápas mezi základními školami v Mahangu a Simike. Karel byl rozhodčí a po delším shánění dostal i píšťalku. Rozkousanou, od hlíny a v puse ji už určitě mělo hodně lidí a tak se nebylo, co divit, že moc nepískal. Je třeba uznat, že ani nebylo třeba často zasahovat. Zápas byl čistý, bez větších faulů a ač jsme fandili Simike, které vloni prohrálo, zopakovali si debakl znovu, tentokrát ještě o něco hůř. 5-0 pro domácí Mahango, ke konci už to byla fraška. Holt, jsou kluci lepší. Vzali jsme je i s rozhodčím a učiteli na sodovku a Karel věnoval vítězům i poraženým míče. Mahango dva, na fotbal a basketbal a Simike jeden míč na házenou anebo všeobecné použití.
Cílem bylo zvolit si vedení a pokladníka. Za zmínku určitě stojí, že podmínka pro zvolení pokladníka byla, že musí umět číst a psát, takže zjistili, že se nekvalifikuje každý. Ale celkem vzato, sdružení netvoří jen nevzdělaní a chudí rolníci, ale patří tam i drobní podnikatelé či řemeslníci, mladé i starší matky, babičky, dědové. V průměru tam bylo více lidí přes 30 let a nejvíce jich pocházelo z vedlejší vesnice Azimio. Sdružení Tupendane má více plánů na svůj rozvoj a zlepšení života. Jsou to celkem chytré nápady a členové aktivně přicházejí s návrhy. Je z nich cítit soudržnost. I když jsou každý jiný, jedna věc je spojuje – jejich nemoc s puncem smrti. V takovéto skupině zřejmě bude míň osobních bojů o moc a neshodů. Bylo to poznat i v okamžiku, když se někdo zeptal: „Co když nebudu schopen pomoct při nošení cihel? Jsem často slabá a unavená.“ Ostatní svorně prohlásili, že jsou Tupendane, že se mají rádi navzájem, že pracují společně a když někdo nemůže kvůli nemoci, ostatní ho zastanou.
Tupendane chtěli začít více projektů, my jsme doporučili, ať si zvolí jen jeden, na ten se soustředí a když to půjde, můžou začít nový. Rozhodli se začít s drůbežárnou. Nic velkého, žádné JZD. Každý člen věnuje jednu slepici. Projektu se zúčastní 60 členů, tzn. 50 slepic a 10 kohoutů. Drůbež bude v budově, kterou si sami postaví z vypálených cihel. Vajíčka budou jíst sami a prodávat. Pro lidi nemocné HIV je důležitá zdravá a vyvážená životospráva. Strava na vesnicích je tu velice chudá a jednotvárná, což přispívá ke zhoršování nemoci.
Co nás překvapilo/nepřekvapilo, je že si ani neudělali rozpočet a výpočty, jaká je návratnost projektu. Proto jsme společně s nimi počítali, zjistili, kolik vajíček snese jedna slepice za měsíc, vynásobili to počtem slepic, vydělili počtem členů, odečetly náklady na krmivo a léky a zjistili, že si každý za měsíc vydělá asi 2000 TSh, což je asi 35 kč. Pro nás je dost málo, ale oni byli šťastní. Pravda, vycházeli jsme z nejnižšího odhadu, ale stejně.
Foto: snímky z každoúterního trhu v Mahangu. Ženy prodávají dobroutky, přijedou obchodníci z města a náves se zaplní
Sdružení poprosilo o pomoc i nás. Pomoc se stavbou drůbežárny. Společně jsme vyčíslili náklady a dohodly se, že jim přispějeme 500.000 TSh, z toho koupíme vlnitý plech na střechu (něco přes 400.000) a zbytek se použije na stavební dřevo na střechu. Na okna a dveře už peníze nezbydou, tak jsme jim doporučili, ať udělají jen malé okna bez rámů, kterými se dovnitř nikdo nedostane. Dveře už budou muset nějak zafinancovat sami.
Jednání se protahovalo, probíraly se stanovy ve svahilištině a tak jsme skupinu opustili. Na rozloučení nám zazpíval sbor dvě písničky. Musíme něco od nich nahrát, mají opravdu krásné hlasy a jsou dost dobří. Když zpívali o sirotcích, ať je lidi neodhání a o tom, že každý jednou umře, většině zvlhly oči, další rovnou spustili do breku a to včetně starších pánů. Těžké se vžít do jejich pozice a pocitů.
Foto: děti ve školce
Pátek, sportu svátek. Čekal nás zápas mezi základními školami v Mahangu a Simike. Karel byl rozhodčí a po delším shánění dostal i píšťalku. Rozkousanou, od hlíny a v puse ji už určitě mělo hodně lidí a tak se nebylo, co divit, že moc nepískal. Je třeba uznat, že ani nebylo třeba často zasahovat. Zápas byl čistý, bez větších faulů a ač jsme fandili Simike, které vloni prohrálo, zopakovali si debakl znovu, tentokrát ještě o něco hůř. 5-0 pro domácí Mahango, ke konci už to byla fraška. Holt, jsou kluci lepší. Vzali jsme je i s rozhodčím a učiteli na sodovku a Karel věnoval vítězům i poraženým míče. Mahango dva, na fotbal a basketbal a Simike jeden míč na házenou anebo všeobecné použití.
Foto: Karel v akci; nešťastný brankář prohrávajícího týmu; společné foto na závěr; Karel předává ceny vítězům
Matka představená se vrátila konečně z JAR a tak jsme ji byli v sobotu ve městě pozdravit. Trochu nám dala studenou sprchu, když popisovala, jak jí starosta vesnice a spol. dělali problémy. Odmítli nejen darovat cihly pro misiji, ale jim je dokonce prodat a vůbec dělal starosta sestrám problémy, jakoby je ani v Mahangu nechtěl. Zajímavý a nepříjemný obrat postoje. Jestli jde o nějaké zákulisní boje o moc v rámci vesnice nebo něco jiného....... je čas si s ním promluvit....
Žádné komentáře:
Okomentovat