Předem poslední reportáže se omlouvám za předchozí reportáž, ve které se nám trošku rozhodil text a tak bylo její čtení poněkud náročné. Už jsme to napravili.
Základka v Simike
Oprava třídy už byla skoro celá hotová, když jsme přišli na inspekci, zedník dokončoval poslední drobné úpravy. Do školy jsme se brodili bahnem a vodou, protože se nám v posledních dnech spustili deště a cesty se proměnili v bláto. A tak jsme si vzali boty do rukou a „švihli“ to zkratkou přes buš.
Foto: třída před...
Zopakuju, že opravu třídy zaplatili čeští školáci z peněz, které vybrali na partnerských školách v ČR (ZŠ Uherský Brod I a Újezdec). Stav před a po vydíte na fotkách. V podstatě se nahodila omítka a vymalovalo se. Oprava stála o něco víc, než se vybralo a tak zbytek doplatilo naše sdružení. Zvelebovala se sedmá třída a my jsme zklidili díky od nich, učitelů i vedení obce. Kladli nám na srdce, ať nezapomeneme vyřídit jejich díky partnerským školám a tak i činíme. DĚKUJEME!!! Na závěr jsme jim ještě na laptopu ukázali fotky z jejich partnerských škol v ČR a videa z Afriky z loňska.
Foto: třída po ...; každý se snaží prodrat dopředu, aby viděl
Mýdlo
Minule jsme slíbili, že napíšeme, jak dopadla výroba mýdla. Skončili jsme u hydroxidu sodného smíchaného s vodou v 70ti litrové kádi. Sloučenina se nechala vychladnout necelý týden a pak přišel na řadu další krok. Na ten si sestra Dorothea pozvala expertku z města – sestru Margaret. Té ale umřela sestra a musela odjet na pohřeb a tak místo ní přijela další znalkyně tohoto řemesla – sestra Pascallina. Maličkého vzrůstu, ale kurážné a veselé povahy, učila členy skupiny Klinika taje výroby mýdla.
Nejdřív se rozehřál 1 barel palmového oleje, který se nalil do velké kádi a za stálého míchání se nechal vychladnout. Trochu se z něj odlilo do menšího kýblíku, kam se přidala modrá barva a dobře rozmíchala. Mezitím se z kádi nabral do tří čtvrtin kbelíku hydroxid sodný. Pomocí hydrometru se zjistilo, jestli je třeba přidat do hydroxidu vodu a zředit ho. Musíte se dostat na požadované údaje a pečlivě sledovat stupnici hydrometru, abyste se výsledek vydařil.
Foto: sestra Pascallina vysvětluje postup přípravy; nalévání do formy
Když se došlo ke správnému číslu a hustotě, nalil se hydroxid sodný do kádě s olejem, kde okamžitě došlo k reakci, barva se změnila na žlutou a tekutina zhoustla. Zase se míchalo, přidala se modrá barva, opatrně se vmíchala dovnitř a pak už se to všechno nalilo do formy, kterou jsme přivezli z města. Než jsme formu použili, pořádně se vytřela vazelínou. Zamkli jsme dílnu a šlo se spát. Ráno už bylo mýdlo ztuhlé a přišel čas ho nařezat.
Protože forma byla krásně vymazaná vazelínou, obrovská kostka z ní krásně vypadla. Za pomoci dřevěných hranolů a vlasce se mýdlo nařezalo na kusy, po kterých se prodává. Bylo jich celkem 51 z jedné formy. Sestra Pascallina demonstrovala první várku a druhou už dělali lidé ze skupiny Klinika sami.
Foto: nařezaná kostka mýdla; rozkládání mýdel na hromádky
Nařezané kusy se nechají asi dva týdny vyschnout, aby se vypařily některé agresivní látky a mýdlo bylo příjemné pro kůži. Pak můžou začít prodávat. Samotný postup výroby není moc složitý a určitě ho zvládnou. Co bude poněkud obtížnější, je ho pak prodat. Ale pro zúčastněné jsou to slušné peníze, tak věřme, že za pomoci sestry Dorothey to zvládnou a budou v tom pokračovat.
Foto: cihličky mýdla naskládané jako zlaté cihly v bance.
Slepičárna
Skupina Tupendane (HIV pozitivní lidé) se rozhodla trochu změnit původní plány na slepičárnu. Změnili lokaci kvůli obavám z krádeží, přestěhovali budovu blíž obytným domům a také si vybrali použít více dřeva a pletiva namísto cihel. Když jsme odjížděli, měli vykopané základy.
Foto: základy slepičárny
Ženy z Tupendane s jejich hudebním učitelem Gedsonem mají nacvičených několik sborových písní. Některé vymysleli sami, jiné pocházejí z Mahanga. Zpívají opravdu pěkně a tak jsme nemohli odolat a natočili několik krátkých videí. Hodíme je na YouTube, jen co budeme doma, ať z toho taky něco máte. Písně slouží i jako poučný nástroj, protože v nich zpívají o HIV, předsudcích, životě nakažených atd. S vedoucí skupiny, Edinou jsme udělali rozhovor, který chceme umístíme na internetu (http://www.velkaepocha.sk/200902259668/Edina-Chungu-zpiva-o-svem-boji-s-HIV.html). Než jsme odjížděli, předali nám ženy z Tupendane 2 kusy tradiční africké látky jako poděkování za pomoc a se zpěvem nás doprovodili do domu.
Sirotci
Všem, kteří jdou do prvního ročníku, jsme koupili košile, ponožky a boty k uniformě a nechali ušít kalhoty (každý dvoje kalhoty v barvách příslušné školy). 4x do týdne musí docházet sirotci na večerní doučování, aby se radikálně zlepšili v angličtině. S Amrim máme zatím trochu problémy, protože ho nechtějí na střední škole v Utengule kvůli papírovým formalitám. Amri měl totiž velice dobré výsledky u závěrečných zkoušek v sedmé třídě a byl vybrán jít studovat na prestižní státní školu pro nadané děti v Morogoro, což je na druhém konci země. Školné navíc je dost drahé a tak jsme ho chtěli dát do blízkého Utengule.
Byl jsem se sestrou Dorotheou v Mbeyi, abychom se domluvili s krajským komisařem pro vzdělávání, jak vyřešit tento problém a ten řekl, že stačí dopis od jeho strýce, který se o něho stará. Očividně nestačil a tak jsme to nechali vyřešit sestrám. Důležitější důvod, proč jsme šli za komisařem, je že jsme hledali školu pro Pinu a Chachu. To jsou dva sirotci, o kterých jsme se zmiňovali minule. Jídlo už jim dochází a tak jsme chtěli tento problém vyřešit co nejdřív.
Kluci studují už třetí ročník na střední škole. Hledali jsme pro ně státní školu s internátem. Komisař nám doporučil školu v Malenze, necelou hodiny jízdy busem od Mswiswi, odkud chlapci pocházejí. Zavolal dokonce řediteli a řekl mu, že přijdeme, zjistil, kolik to bude asi stát a vůbec byl moc nápomocný a děkoval, že pomáháme sirotkům. Kancelář byla přeplněná papírama a krabicemi s dalšími papíry, přípomínky časů, kdy ani u nás nebyli ještě počítače.
Foto: cesta do nové školy; Pina a Chacha v kanceláři ředitele na SŠ v Malenze;
Sestra Dorothea, Terča, já a Pina a Chacha jsme se o dva dny později vydali zjišťovat více podrobností o škole. Navštívili jsme ředitele, zjistili, jak se škola vede, kolik stojí školné, co budou kluci potřebovat atd. S veškerými poplatky, tj. školné, školní poplatky, ubytování a jídlo na jeden rok, jsme se dostali na 250 000 TSh/rok (asi 4200 Kč). Čekali jsme míň, koneckonců je to státní škola, ale co se dá dělat. Naštěstí příští rok už některé poplatky nemusíme platit. Největší částka se platí, jak se dalo čekat, za jídlo.
K tomu jsme ještě museli klukům nechat ušít nové kalhoty, každému 2 páry, protože každá škola má jiné barvy uniformy a Malenga má úplně odlišné, než školy, kam kluci doposavad chodili. K tomu se jim musel každému pořídit ještě plechový uzamykatelný kufr, do kterého si dají věci, až budou na internátě. Už se chudáci těšili, hned druhý den odjíždí. U sester jsme jim nechali peníze na cestu a kapesné. Jejich mladší bratr se přestěhuje ze Mswiswi do Mahanga, kde bude bydlet u dědy Simwaby, než doděláme malou ubytovnu pro sirotky.
Dosud jsme podporovali jen děti, kteří mají jen matku nebo žijí u svých opatrovníků – strýce, dědy, babičky atd. Tento případ je ale odlišný. Pina, Chacha a Faustin nemají žádné příbuzné, ke kterým by šli. Tím pádem přebíráme za hochy plnou zodpovědnost a je jim třeba poskytnout nejen vzdělání, tj. školné, ale i jídlo, oblečení a další věci. Když se o ně nepostaráme my, nebudou mít kam jít, kam se vrátit.....není cesty zpět. Pokud byste někdo chtěli kluky sponzorovat, úplně nebo částečně, dejte nám prosím vědět.
Rozloučení
Se sestrami nám bylo v Mahangu velice dobře. Starali se o nás ukázkově a budou nám chybět. Sestra Leontina učí společně s učitelem ve školce, má na starosti vaření kaše pro školáčky a staré lidi. Sestra Honesta je vyučená zdravotní sestra a bude pracovat na vedlejší klinice. Ta je otevřená jen několik dní v týdnu a dojíždí tam sestry a doktoři z Kanady, kteří ordinují a vydávají léky zdarma. Sestra Honesta pracuje s nimi a následuje je i do dalších vesnic v okolí na tzv. mobilní kliniky. Třetí sestra – Dorothea, je strašně milá a hodná starší paní, která tvrdě pracuje. Se skupinou Klinika (výroba mýdla), skupinou Tupendane (slepičárna), sirotkama a v podstatě dohlíží i na všechny ostatní záležitosti.
Foto: sestra Leontina v akci
Karel s Jindrou nás opustili začátkem týdne a odjeli na Zanzibar. S těmi už se rozloučili sestry předtím, teď jsme přišli na řadu my. Dostali jsme košili a tuniku ušitou z tradiční africké látky, sestry nám zazpívaly, trošku poronily slz, poděkovaly za všechno, co jsme pro ně udělali a slíbily, že budou tvrdě pracovat, aby nás nezklamaly a ukázaly nám, co dokážou. Pokud někdo chce odjet jako dobrovolník do Mahanga, jste vítáni, vězte, že o vás bude dobře postaráno.
Foto: sestra Honesta při práci na klinice
Úkoly na příště
Většinu peněz jsme tentokrát posílali sestrám přes bankovní účet, menší část jsme si nechali poslat přes Western Union a z toho jsme platili školné, opravu třídy a další věci netýkající se přímo dostavby misijního domu. Matka představená má tudíž ještě k dispozici několik milionů (v šilincích). V samotném misijním domě zbývá dodělat sprchy a záchody (čeká se na vodaře), okenice a dodělat pokoj pro hosty. Pak jsme se hned chtěli vrhnout na dokončení přístavku, který bude sloužit mimo jiné i jako malý sirotčinec.
Foto: společná fotka sester a českých dobrovolníků; přístavek, který bude sloužit jako sirotčinec
Vypadá to ale, že musíme ještě dodělat jímky. Vykopali se jámy, ale zjistili jsme, že se do děr stahuje voda z okolí a jámy se rychlé plní v období dešťů. Jako důsledek se o několik metrů zvedla i hladina venkovního záchodu a mysleli jsme, že v tom budeme plavat. Takže se jámy musí vybetonovat.
Pak přijde na řadu sirotčinec, tj. omítnout, vymalovat, podlahy, postele a nábytek pro sirotky, dveře, okenice. K tomu pokračující podpora současných sirotků a těch nových, kteří budou chtít studovat. Rovněž podpora školky a projektů různých skupin v oblasti (pouze pokud ukáží úspěchy v rozjetých projektech). Zdravotní stránku včetně dovybavení kliniky a její pernamentní otevření (nutno získat státní registraci, což je dlouhý proces) necháme na kanadské neziskovce, která v oblasti působí.
Žádné komentáře:
Okomentovat